„Jen pojď, pojď dál.“ řekl tajemný hlas. Ozvalo se nerozhodné zašustění a korálkový závěs se odsunul. Do tmavé místnosti vešel Richard Salamander. Byl to přesně ten typ, o jakém byste byli schopni s klidem říct, že vypadá jako člověk, kterého by nikdo nečekal u cikánské kartářky. Hned v zápětí byste se ovšem pravděpodobně na chvíli důležitě odmlčeli, a dodali, že je to na druhou stranu člověk s tak notnou dávkou smůly, že právě sem ho jeho osud jistojistě jednou zavane, ať už si vypadá, jak chce.

Smůla byl Richardův hlavní charakteristický rys. Byla to esence jeho života a jeho rodina by jí měla v erbu, kdyby nějaký měla. Zvykl si na ni, protože ho následovala, kam mohla a ona si evidentně zvykla na něj. Pravděpodobně získala pocit, že Richarda nesmírně baví, když ho každý den potká jiná katastrofa, a tak mu jednu za druhou pěkně nastrkávala přímo před nos.

Jedna z nich právě teď seděla před ním na staré rozvrzané židli, potutelně blýskala skleněným okem a cenila na něj několik zažloutlých zubů, které si nebyly jisty, jak dlouho se ještě udrží.

„Margita Červeňáková?“ pronesl nesměle Richard.

„Jo, posáď se. A s tou vázou si nedělej stárosti.“ odpověděla vědma.

„S jakou vázou?“ Richard se otočil a při tom srazil loktem malou vázičku, plnou uvadlých lučních květů.

Cikánka podrážděně mlaskla. „Tě zábiju.“

„Promiňte, se moc omlouvám...“

„Sedni.“

Richard se posadil a tiše sledoval, jak kartářka míchá karty. Nevšímala si ho, jenom rytmicky přehazovala staré zohýbané listy a brumlala si něco pod fousy. Když nabyla pocitu, že už mají karty dost, rozložila jich několik na stůl.

„Vy se mě ani na nic nezeptáte?“

„Seš tady stará vohyzdná cikánská vědma ty nebo já?“

„Vy,“ snažil se být Richard slušný.

„Aby tě zém vyplivla ty smráde! Já že sem vohyzdná!“

„Promiňte...“

„Tiše!“ okřikla ho a zadívala se zpět do karet. Něco ji evidentně rozrušilo, protože se její skleněné oko začalo sunout vpřed, jak nevěřícně hypnotizovala karty.

„To je dost zvláštní, takový osud sem ještě neviďéla,“ řekla fascinovaně.

„Jakto, co tam je?“

„Byly by to docela normální kárty, je tu smrt, tady nemoc a velké peníze, ale...“

„Ale co?“ ptal se napjatě Richard.

„Vidíš tuhle?“ Vychrtlý pařát vědmy dopadl na poslední kartu na stolku. Richard jí viděl vzhůru nohama, ale na jejím obrázku rozpoznával jakousi pavoukovitou nestvůru. S názvem to bylo horší. Obrácená písmena postupně rozluštil jako nápis solifuga.

„Co je to za kartu?“

„To já névim.“

„Nevíte?“

„Vidim jí poprvé.“

Richard obdařil cikánku tázavým pohledem, jež v sobě obsahoval otazníky, vykřičníky a nějakou tu utahanou tečku.

„No co čumíš, névim. Sem jí v živótě neviďéla.“

„Nechápu.“

Vědma se zatvářila tajemně, což jí dalo v dekoraci zatuchlé věštírny skutečně zabrat, a pokrčila rameny: „To je fantomová karta.“

„Ano?“ snažil se Richard.

„To máš tak. Některý balíčky karet, ať už sou to cikánský nebo tarotový nebo kdovíjaký, obsáhujou karty navíc, který normálně nejsou vidět. Víš, jako sou třeba dveře v domě, vokolo kterejch chódíš káždej den a nevšimneš si jich, dokonce ani architekt neví, že je tam zabudoval, a pak jednou když na tebe dopádne osud, si těch dvéří všimneš a nájdeš za nima poklad.“

„Pořád nechápu.“

„No chápej, ne? Prostě jako ňékterý věci mizí, ták se i ňékterý objévujou. Můžou za to tyhle fantomový věci. Může to bejt cokoliv. Dvěře, karta, šuplík.“

To by vysvětlovalo, kam se ztrácí moje ponožky, pomyslel si Richard a znovu se zadíval na kartu. Nijak se nelišila od ostatních. Byla stejně pomačkaná a zdálo se, že ji kreslil i stejný malíř.

„Poslouchej, proč seš vlástně tady?“

„Abych poznal svůj osud přeci,“ odpověděl Richard.

„Néjsem blbá, takový jako ty sem nechóděj.“

„Dobrá, vlastně je to na žádost mého strýce.“

„Je mrtvý.“

„Jak to víte?“ zeptal se Richard užasle. Vědma nic neřekla, jenom položila prostředník a ukazovák na dvě karty, nemoc a smrt.

„Požádal mě o to ve své poslední vůli, zemřel před měsícem.“

„A odkázal ti velký jmění.“

„To je právě to, neodkázal. Všechen svůj majetek odkázal opatrovatelce, která se o něj starala jeho poslední léta.“

„To není móžny, tady karty jasně říkají, že si přišel k velkému bohátství.“

„Odkázal mi vilu. Jenže neexistující. Prý byl ke konci života už trochu... no vy víte co, šílený. Notář mi ukazoval záznamy. Na té adrese žádný dům není.“

„A tys za mnou přišel, protože to strýc chtěl,“ řekla vědma a opět nasadila tajemný výraz, jaký by neuměl ani hrad v Karpatech.

„Nejdřív jsem to prostě přešel, já nemám takovéhle potřeby,“ stěžoval si Richard provinile, „ale pak se začaly dít ty podivné věci.“

„Záhadný stíny v koutech, lidi, který tě slédujou, a když se na ně otóčíš, tak se dívaj jinam, vrány který ti tlučou na okno v noci.“

„Přesně tak... teda až na ty vrány, to se naštěstí ještě nestalo. Mám zkrátka pocit, že se něco děje, něco čeho jsem aktérem, ale nejsem schopný to ovlivnit.“

„No, to může znaménat jenom dvě věci. Buď seš paranóidní a měl si vyhledat psychológa, místo kartářky, nebo...“

„Nebo?“

Cikánka pozvedla záhadnou kartu.

„Už tě napadlo se jít podívat na tu vilu osóbně?“